Cintačky
Psal jsem kdys a ono se to rýmovalo.
Autobiografie
A pořád se směje,
zoufalce pláč,
rozumný člověk,
bohužel spáč!
Balada smrti
Chorály zněly, duněly
chrám plný bledých tváří
udivených očí vyhaslých
rozpraskaných srdcí
bez tlukotu života.
Rituál hrůzný
ukrutně bolavý
kněz i kacíř
spolu lidské maso žvýkají.
Luk a šíp
tětiva se napíná, šíp praská
naslepo vyletí, náhodným směrem
do řad klečících lidí
bohabojně se modlících
v prosbách.
Meč lesknoucí se v záři smrti
ruka pevná co drží jej
plná odhodlání a víry
svírá nástroj pravdy nepoznané
stíná hlavy zbožné.
Potůčky, řeky krve
všude leží kusy těl
v posmrtné křeči
avšak hlavy se šťastným výrazem
úsměv jak nad sklenicí vína.
Varhany hrají tajemnou píseň
hluboké tóny pekel
zvuk přehlušen jekotem
strašlivých hrůz a muk
- věty bezeslov i písmen.
Pak ticho, tak naráz
je konec, je klid
nikoliv.
Výkřik strašlivý ohlušel
vytryskl z duše i mysli.
Krásná, libá melodie
ženský zpěv mámivý
ta spokojenost, to rozpoložení
ve strašidelném světě iluzí.
Hudba pozvolna slábne
tóny zpomalují
i ozvěna se ztrácí
- to mé smysly otupěly.
Ztrácím pocity a vjemy
co stane se as teď
snad poletím jako pták
směrem k Bohu, do nebes.
Ne, ach Bože, pomoz mi
ta bolest ukrutná
má duše je drcena
mačkána ukrutnou silou.
Obal praskl
vnitřek rozlétl se do celého světa
rychlostí ohromnou v časoprostoru.
To peklo, muka strašlivá
není to bolest
je to šílené, děsivé nic, co cítím
rozum se mi pomátl
v ruce srdce svírám
když trhám kusy ze své hrudi
už netluče, je mrtvé, i já!
Znějí zvony
tisíce zvonů
velkých i malých
strašlivě nahlas
bez melodie, jen tak
náhodně, ale naráz.
Znějí zvony
blesk a hromy
píšou zdobený epitaf
o tom co měl jsem rád
o životě i smrti
začátku i konci
všeho v nás, bez příkras.
Ó Bože nebeský
K nohám ti padali
u bot tvých klečeli
králové, císař, sám papež
prostý lid chudý, světec či kněz.
Klečím i já, vlastník svého těla
co darovals, abych v pokušení pad
snad proto tě mám rád
pro chvíle andělské rozkoše.
Klečím, klaním se a prosím
žádám o příležitost velebit to tělo
tak milovat skutky tvé
můj otče, pane, stvořiteli!
Děkuji za vše
čím udělals mi radost.
Děkuji za vše
avšak dary přijmout nehodlám
nejsem nevděčný
pouze láskou očarován.
Omluv troufalost lidskou
mám srdce příliš malé
křehké a sešívané
není velké pro dvě lásky
příliš čiré, bez chlopní
promiň tedy pane otče
promiň a odpusť mi.
Tvůj nevděčný syn.
Blázen
Barevná tečka, černý žal
na skvrně života lásky kal
skvrna slzou lidské krásy
viděl sebe, viděl dálky.
Zvrásněné čelo prošlé časem
ve vlasech skrýval života kus
do vousů svých utajil vzdech
na líci vydřené okapy slz.
Oči měl zapadlé, skrýval žár
viděl už mnoho, proto se bál.
Obočí tmavé, huňaté, temné
mnoho let bránilo paprskům z nebe.
Usedl k nám ten dědek v cárech
zapálil fajfku a utřel si nos
odhodil bágl co měl na zádech
a začal vyprávět příběh ten host.
Je to dávno, neznám už den
tenkrát v noci, měl jsem já sen
se svou touhou poznat svět
ve věku mladíka vyšel jsem hned.
Šel dnem i nocí
pozdravit světa kraj
ukojen myšlenkou slabých
vznešených, toužebných gest a rad.
Snažil se zahlédnout dřinu svých otců
necítil vzteku bol, jak zbaven smyslů.
Šokován žalostným křikem
vzdechy nad ranami těl.
Pachuť štěstí, smrti, dřiny
rychle oběhl
pachuť smrti, dřina štěstím
otrokům je nalháno
pachuť dřiny, šťastná smrt
udřeného filozofa škrt
pod závěrem, úsudkem
zamyšlení nad životem.
Prošel zemí ďáblovou
poznal spoustu srdcí
nezlomených a pevných
i ty co hledají vykoupení smrtí.
Prošel propastmi duší
kde vládl temný král
u dna viděl magma žhavé
poklad který ukrýval.
Nabral co unésti mohl
vystoupil z propasti ven
tu lávu žhavou vylil v zem
a hladový zatavil chřtán.
Tak volnost lidskému životu dal
avšak sám vysílen, popálen a poleptán
spadl zpět na dno té jámy
kde tiše, beze slávy, umíral.
Oči modré nyní pláčou
slzy smutkem mým
proud neštěstí a nářku
do své dlaně zachytím.
Já pochopil dědkův sen
vystihl jaký jsem.
Tak napadá mě hned,
kdo byl ten s starý kmet?
Kupé
Sedím v kupé pro cestu dlouhou
sedím v kupé a chvěji se touhou
dojet dobře a setkat se s cílem.
Netrvalo dlouho, vlak se rozjel
stroj pod tíhou chrchlavě úpěl
ale já seděl klidně.
Pak přišli lidé, mladí a staří
ptali se zda kupé je volné dlaním
jež opřou se o sedadlo v kůži
a mohli sledovat růži, tam venku
kde den ubíhá rychleji
když dívám se opřený a zahleděn.
Růže mizí v dálce
já sedím zde a nejsem zrádce.
Lidé civí také ven
život jim je ukraden
až na jedné dívčí tváři
spatřil jsem stejnou záři
kterou cítím já a růže
ta dosvědčit může pravdu
- já zamiloval se v srpnu.
Vlak jede dál a studí
za chvíli zastaví
ona vystoupí.
Vlak jede dál
a zas sedím sám.
Život
Lidská touha, bolest denní
spousty z nás zákeřně raní
pro lepší časy duši hnát
rukama máchat, až jí rozervat
Nač, když prší utíkat
před dary se ukrývat
aby lépe bylo?
Snad pudem chování je podmíněno
ale když řízeni jsme z vůle jiné
proč ničíme i to zbylé?
Proč mezi lidmi tolik nenávisti panuje
stejnou hrůzou jsme zmoženi
hladu, žízni vyhnout se chceme
nechceme být přemoženi!
Tato vůle soupeřit se životem
ulpívá na mozku
snad něco naše touhy a cíle žene
směrem v čase spřeženém.
Chce se mi brečet a spát
zavřít oči a nechat si zdát
o lepším čase to denním
panovat bude rozum který
z naší duše a našeho pudu
neuvidí tryskat všední temnotu a nudu.
Chci spá a brečet
nechat si zdát o věcech
které asi nebudou
tak žiju s ostudou
a bojím se.
V koutě srdce zbyla jiskra
mám ji vyhnat nebo co
- však poradím si si nějak s lidskou
duševní to temnotou - snad!
V dáli vidím denní čas
snad mne k sobě přivolal
abych viděl a viděl
to co si přines a odešel
nechal a poznat chtěl
ale ne tak, jak by měl.
Slova zní nevážně
tak zoufat, když nepochopil knihu
já četl jí, byla útlá
pod svým písmem hodně touhy měla
avšak promluvit, to se styděla.
Otočím poslední list
hrůza vyděsila mě i ji, byl konec
prostě otočil jsem stranu a za ní nic
- mám pocit že se bojím.
Pozemský strach, odkud pochází
přízemní pocity a ohně uhaslé
stejně tak štěstí a krása
proč lichotit, jsou pomíji, přelétavé
- pýchu doprovází
poníženou královnu dotčenou
tu, která hledá a nemusí
všude je, kde nachází!
Hrdě se nosí a krásně se plazí
Lehce vzdávám se veršů
lehce ztrácím touhu žít
- krásné oči měla v noci
dnes křišťálové koule skleněné.
Den vystřídala dřímota
sny vlévaly se do mysli
ale prostá prvotní touha
utajena byla z hrdosti.
Nenaplněný stesk a prostinká kletba
ta jediná mohla políbit
ta jediná vyjádřit mohla
co cítí prvotník.
Jen tak dál, jedině tak
jen tak vznášen do oblak
smutně stát v rodinném domu
- ukazovat ke hřbitovu, mlčky sténajíc.
Hrdinou mohly být jedině ony
oči zaseté v hedvábném roji
víčka, líce, ňadra křehká
budí lásku a touhu člověka.
Vždyť tím prastarým citem sepsali
hříšníci brožury ctnostné
a jedině ony - oči smlouvavé
zahlédly žilnaté zvony - ta díla rukatá.
Není už věru mnoho veršů neznalých
pouze chodíme k lesu a nasloucháme mu.
Musíme povznésti city národa
snažme si přiznati děsivou nudu.
Jen samota samotná v jediném hloučku
svérázně bublajíc o malém kloučku
- ne, to není naším cílem
není a nebude kvídem
- hlavní to myšlenkou!
Vlastníme přeci husté sítě
co zachytí i maličký cit
- jen je použít!
Nehlaďme slova svého ponětí
neznáme podstatu a hlavu skuletí
nechme promluvit i toho kloučka, co nejmenší
nechme ho zahanbit
snad si vystačí.
Smutno je v duši mé hloubavé
duši v těle schované
a přesto tolik cítící.
Národe lidí, lidé mravní
chláchote obrození
- jseš tím co jsme chtěli?
Jen se nikdy nedožili?
Ten hluboký cit
já schovám jej radši
ten hloupý cit, zamáčknu v duši
a srdce zastavím.
Jen se dívej
Chmurná neděle
krása bezděká
zítra do práce
přání vylitá
zoufalou touhou nečistou
navštívit samotu Krahor
Malebná neděle
krásný den
příroda volá, "Pojď k nám, pojď ven!".
Koukni na ten svět
očima bez klapek
spatříš směv na tváři
zoubky ti rozzáří, celičký kraj okolo.
Lesy a lány, louky a stráně
čisté srnky hlídá káně
vítr si se stébly hraje
ohne, ale hned narovná je.
Podívej, no tak se podívej
pohled ten úžasnej
nespatříš pět dlouhých dní
proklatých svou nutností.
Nejsou přáním tvým
ale závazků mu danými
pravidly mravními
a řádem lidskosti
a zákony odpovědnosti
a příkazy vrchnosti
a vazbou lásky
a mnoha jinými
klepety co nenajdeš.
Tak běž a poslouchej
buď pořád malinkej
to ti sluší víc.
Budka (první)
Já poznal jsem pár lidí
čas jsem k tomu měl
co se o nich tvrdí
já sepsat bych zde chtěl.
Lidé, lidé, kam spěcháte
stejně pak nic neděláte.
Spěcháte-li do práce
pak je to kvůli poznámce.
Spěcháte-li z ní, a to pravda je
sednete si doma, na televizi koukáte.
To je život, ptám se
takového raději vzdám se
takto trpí pouze blázen
kterému k životu stačí
budka ptačí s otvorem.
Ale vždyť ten otvor
má za sebou prostor
a ten prostor velký
neuživí lelky!
Proto bych zde říci chtěl
aby každý z budky vyletěl
a poznal krásu - kterou
předtím viděl jenom děrou.
Tam může létat volně, jako pták
může si i hrát - s přírodou
ta šanci mu svou dá.
Kdo ji ale nechce
ať raděj zůstane v budce
žvotem dál mrhá.
To je vše, co říci jsem vám chtěl
doufám, že každý slyšel
varovný hlas co tu zněl
a ven dírou uletěl!
Dandy
Omalovánky snů a myšlenek
tolikrát blázen snil
mával rukama navenek
dlouze se smál, než pochopil.
Cítil se dobře, šaty měl čisté
vábivou vůní omotán.
vářil se smutně, oči však hrdé
žárem jistotu lásek spaloval.
Nedával nic, bral ještě méně
neříkal nic, sic myslel si víc
slyšel vše, ale naslouchal sobě
vnímal něžne, avšak tvrdě oplácejíc
soubojem moci bezmocných, se křál!
Sonorní básně psal
sny maloval
vypravoval s dativem
přec nebyl etikem
- jen nestižen heteronomní křivicí!
Vášnivý bojovník s doktrinou
člověk lidu, snad
mnohokrát hluboce klesl
na kolena pad
- když zkoušel zapálit noc
uhasit den
zlomit sakrální moc
s útrpným úsměvem.
A oni jen zpola chápali
výplody neznámé dálavy!
Marně ploužil svou mluvu
slova krví slepená
v jednoduché řádky
- jemnocitem zlacený epitaf.
Diktoval hlásky
dušezpytným šeptem:
"Výprodej náhrobních kamenů
hnízda ptáků na zvonech
bláznivé je krášlit hřbitůvek
plný hřbitovů v nás všech!".
A oni jen zpola chápali
výplody bujné dálavy!
Ještě včera zkoušel poznati
smysl, cíle všeho znalu
dnes toliko otřelý bolem paží
co kameník při tvoření
krásné sochy s poprsím
ta jemnost, krása na pohled
- vlaží o kámen chladný jako led
ruce své, horké zápalem tvoření.
Smíchem léčí nepochopení
ledabylostí tiší rány
přesto šrámy na kořenech osobnosti
tolik bolí a pálí!
Běda všm, běda nám.
Bída duší
Děravá tma, oči slepé
nevidí temnotu chlubivé země.
Nahmatat zkouší ji spoutaná ruka
poznání znamená zažíti muka.
Zoufale napíná dlaň svou s prsty
přestože vidí bělmo své kostry
čarovnou silou, hloupou láskou
snaží se povznésti churavou krásou.
Půjčovna smutku, divoký kraj
ohnivou stuhou ozdoben Máj
bleskovou poštou, vyslán časem
jsem Čech, láskou druhých zrazen!
Peníze a kat
K životu nestačí jen láska
láska je ráj, co mnoho sil stál
pro lásku člověk bít se nebál
také peněz vydobiti
a svou krásu doplnit.
Dnes nestačí láska dvou hlav
nesoucích se bez obav
láska hladu neztrácí.
Proto peněz je třeba, což je kat
který u soudu života a smrti má dát
chuť a sílu, která žene
duši prokřehlou v těle.
Láska zná se s penězi
snad přijde doba moudrosti
kdy tento kat zemře jako mol
jenž vybral si drahý šat
skrývající chudých hlad.
Proto nečekejme lidé
pochopme, stačí prostý šat
mol nemůže jej rozežrat
když nosí se na těle teplém a milovaném.
Budou-li nosit všichni cáry z hadrů
bude méně hladu
láska zvítezí nad penězi a mocí
co hlodali nás tak
že u nás mnohokrát stál kat
který u soudu života a smrti měl dát
chuť a sílu, která žene
duši prokřehlou v těle.
My víme snad
není tomu tak!
Koule na hraně
V obloučku ruhu, všem se smějíc
v básni neznámých
v písních ohraných, našel jsem
lásku slov, co skryté v nich
bloudí šedí stran.
Roztrhané věty
pudr dětských zadečků
kvítky, plody žil
život plný krásných chvil.
Trhnout hlavou
vykřiknout
pozdravit cedulky srdcí.
Mávnout rukou
vykřiknout
poklonit se odvážil.
Vzpupně nastaviti líc
rub schovat za kabát
žádám od života víc
nesnesu se hloupě bát!
Cedulky písní zapomenutých
v obloučku krásných stran
rozbředlé věty, básní v nich
opěl výšin, plody žil.
Přec nakonec odmítal
bohatství vznešených smrtí
nevědomky umíral
sám sebe hořce zranil!
Stále se lál
netušil as chyb
toť buď útěchou nám
že bolestivě probudí svůj cit.
Stín květu v lidském srdci rostoucí
Čas předcházící svět
v ledabalé řádky
časem ztrácí krásu květ
i v zemském ráji na pohled.
Tak mohly začínati verše
prostou nitkou zapřahat
- srdce, dnes už tvrdší
nechávati poukřát
básníky života naivního.
Přestože víru mám, psát není těžké
opakovat sen, nejtežší rovnici logiky neumím
možná větu přeložím
na vrub, rubu líce pochopím.
O to déle žíti smím, nevzdělán.
Doba květů, krásné mžitky
plodům lásky přivonět.
Slunce skrývá se mrakům
do květenné banky
slunečního spánku zpět.
Hromy přivolané bouří
mračna s jiskrou v oku
- končí verš
zahalí svit i Luny
prostého obrazu krásné panny
vlastnící vlásky plavé
- vyzrálé, učesané.
Je noc, pak den
obloha prázdná
zkryté má tělo
- ta kráska byla krásná
je n vadilo jí něco
snad prostota byla sprostá
snad vynechala šero
chudinka se bála
za obnažené tělo v říchu.
Ale co
světlo nebo tma
šero či stín
žijeme-li v apartmá
s balkónem oblačným
stačí hlavu protáhnout
nos vzhůru namířit
párkrát se nadechnut
nasát ostrý břit, vlas té panny.
Pak pudem dračím vychrlit
zbytek nitra tupého.
Hlavu svěšenou
padnout zpět do mraků
a hanbu hanebnou při svém boku.
Jak neomluvitelné počínání
vzepjati jsme květům
lidem nalhávati můžem:
"My neviděli světl, díky šedým stínům!".
Květ uzavřený, možná upadne
zatratí vlastní obraz věrný.
Pro tebe básníka zrazeného
nechám postaviti baldachýn
půjdete-li spolu
tam, kde dvakrát víc je žití
mírového pospolití
tam stín není ohonem!
Krize
Stejně nám všem bude zle
až z našich žaludků
budou trhat kusy.
Jeden sáhne druhému
druhý prvnímu v útroby.
Vytrhne ten žvanec
co potajmu spolk.
Pak budeme si rovni
začneme být hodní
usednem před vyzvracené kupy
před silně páchnoucí směs.
Pak podáme si uslintanou ruku
laskavost, upřímnost
nebude co závidět, skrývyt, proč lhát
ihned bude zřejmé
kdo kdy co snědl, když ukájel svůj hlad.
Vdžycky se však najde někdo
kdo tu hnusnou břečku
sežere rád a s chutí
do očí se vysměje.
Ten škleb, ta tvář, ty zuby
zbytek víry vysaje.
Co my, co vy, co oni
já, jen já mám víc!
My se však nedáme
kopneme ho do břicha
- zkrátka, je to na nás
a v tomhle je ta pointa!
Krize lády
krize společnosti
život nad poměry
jsme přejedení
- je nám zle
avšak, to se zvládne
ne?
Mé cinty
Občas mne něco donutí NĚCO napsat.
Product placement
Ráno vstanu ze spartakiádního lehátka. Jdu si vyčistit zuby Odolem. Pak vysprchovat a umejt si hlavu Lybarem, dnes už Septonex nepotřebuju. Namáznu nohy Alpou a zasypu se Batoletem. Pak se jdu oblíknout do tesilek, nazuju Botasky. Nasadím Primky a zamknu byt klíčem od Fabu. Musím máknout už mi jede Karosa. Ujela. No co nakopnu svojí Jawu a už si to drtim do práce, akorát se musím stavit v Benzině. Makám v Tesle jako elektrikář a je nutný stihnout minimálně oběd. Po práci se pojedu vykoupat, dneska si vezmu duši od Zetoru. Zítra půjdu na koncert Olympiku. Mám doma ve skříni od Jitony sako z OPéčka, tak budu slušnej! Koupil jsem ho v Kotvě. No nic už musim. Jdu si koupit karbanátek do Jednoty.
Jak jsem vydělal
A tak mě napadlo že bych tu součástku do notebooku mohl koupit přes firmu. Ušetřím tak peníze za daň a každá stokoruna se počítá. Přes internet jsem si objednal zboží, jednalo se o ramku. Paráda budu mít k tý půlce ještě jedno giga. Nebudu se muset starat o počet otevřených oken. Dělám nějakou tu grafiku, tam se každý mego počítá. Tři stovky, hmm. Hezky vydělám. Beru číslo objednávky se statusem - zboží je na skladě, můžete si jej vyzvednout a spěchám na metro. Vlítnu do prvního vagónu s jistotou, že jede správným směrem. Ještě přestup na tramvaj a jsem před obrovským skladem, kde je obvyklé hemžení lidí, nejsem tu poprvé. Trochu mě překvapila dlouhá fronta ke dveřím. No stoupnu si do ní. První překvapení, u dveří se fronta pouze točí. Její konec je u druhých dveří venku. Ups, to znamená dvakrát tak dlouhá. Ale jsou tu profíci, půjde to rychle. Pán poskočil ve frontě v bodě zlomu, přitom se na mě vesele podíval. Četl jsem mu z očí, že se baví mým poznáním pravdy. Jde to rychle. Při čekání k pánovi za přepážkou se mi hlavou honí, co všechno se mi stane. Určitě bude nějaký zádrhel a nedostanu to. Vždycky to tak je. Nesmím se těšit, ať to vyjde. Ale stejně, je to na firmu, jak poznají, že jsem z ní. Ubezpečování sekretářky, že mám ten papír a komu by to asi tak dali mě moc neuspokojilo, chtěl jsem si vzít alespoň razítko. Jsem u diskrétní zóny, pán na mě kývne a přistupuju. Dobrý den, jdu si pro toto zboží. Notebook sebou mám, chtěl bych tu ramku vyzkoušet. To nepůjde, dozvěděl jsem se obratem. Zboží jste už zaplatil. To bude komplikované. No, co se dá dělat, budu spoléhat na to, že tomu trošku rozumím a že jsem se několikrát ubezpečoval o své volbě. Tak já si jí vezmu a budu doufat. Toto slovo "doufat" jsem vylovil v paměti, kdy si soused zabouchnul dveře a psal mi sms, zda mu půjdu otevřít. V té době jsem byl na sjezdovce na horách, naštěstí jsem jel ten den domů, tak čekal pouhých deset hodin. Doufal skoro marně. Tak mi dejte pořadový lístek, mám problémy na něco se těšit. Dejte mi váš občanský průkaz. Hbitě jsem jej podával. Chvilka napětí. A je to tady. Zboží vám nemůžeme vydat. Trapná otázka proč, napůl jsem to přeci čekal. Nejste v rejstříku jako odpovědná osoba. Hmm. Jste jednatelem? No nejsem, odpověděl jsem. V hlavě mi projela představa jak šéfa tahám do krámu, že chci ramku. Tak co budeme dělat. No pokusím se zavolat do firmy. Kouknul jsem na hodinky, šest hodin, vím jak holky na recepci přešlapují aby utíkaly domů. Samozřejmě to nikdo nebral. Pán položil sluchátko a mě se život ztenčil. Jak já jsem chtěl dneska pracovat, jak by mi to šlo! Chvilku jsme se bavili o mé hlouposti a výsledkem bylo zoufalé přemluvení k dalšímu telefonátu. Zase nic. Co mám tedy dělat? Ptal jsem se tupě. Slunce zapadlo ani hvězda nesvítila. Přeci to nevzdám. Vždy je nějaké řešení, vždycky! Přemejšlej, přemejšlej. Ve vedlejší místnosti bouchly dveře a soukolí mých koleček v hlavě se poposunulo. Musím se vzdát dneška, ale zítra vyhraju. Trpělivost je ctností vítězů. Šlo by tedy tu ramku poslat kurýrem do firmy? Když tenhle papír nestačí. Ano chápu, že kdyby ho někdo našel, mohl by si vyzvednout zboží. Je hezká tahle ochrana zákazníků, je mi teď na prd. Měli by chránit voly jako jsem já. Pominu-li, že jsem nedávno ztratil peněženku a chloubou mé kapsy je nová občanka. Ano, to by šlo, odpověděl. S ironickým pocukáním víčka jsem polohlasně špitnul, že si to v tý firmě stejnak vyzvednu sám. Pán to zaslechl a odpověděl. To už pak není naše starost. Dobrá. Pošlete to kurýrem, kolik to stojí. Předestírám, že na mém kontě mi po nákupu zbyly tři stovky a nesměl jsem do mínusu. Sto šedesát. Beru! Začal jsem si rozepínat kapsu bundy a pán zároveň cosi cvakal do počítače. K jeho překvapení jsem vytáhnul kreditku. Údiv. Tak to jsme tu ještě neměli, to se v účtárně pomějou. Nojo, je to někdy těžký. Nebudu mu přeci říkat že tím pádem nemám ani na chleba a že mám v kapse stovku z které jsem padesát dlužil kolegovi, který mi půjčil na cigára. Projel kartu, transakce proběhla v pořádku, podpis na lísteček a bral jsem se k odchodu. Bude to prostě zítra. Nic nebudu dělat, ne a ne. Nemůžu. Jsem otrávenej. Tuhle příhodu jsem si ani nepředstavoval, a že jich cestou bylo! Druhý den jsem byl první v práci. Kurýr měl přijet v půl deváté. Dočkal jsem se v deset. Do desíti jsem nic neudělal. Ale vydělal jsem stokorunu na odpočtu z daní. Kdybych si to koupil na sebe, měl bych ramku ještě večer a nic stejnak neudělal, neměl bych stovku a nevstal bych tak brzo a neotočil svůj denní režim správným směrem. Vydělal jsem na tom. Nejen stokorunou, ale masírováním své trpělivosti. Jednou, jednou budu vítěz!
Odoratus
Jednadvacáté století. Informační boom, technologie švihající na náhrobní kameny pánů z patentových úřadů. Ekonomika a chudoba v mezích zákona. Po dvou světových válkách. Po objevech virů a bakterií jako původců nákaz, o kterých ještě mnoho v dalších stoletích neuslyším. Proto mě stále udivuje jedna věc. Proč lidi tak šíleně smrděj a jsou tak špinaví? Jedu metrem a je to jako díra lidských výkalů. Pocházím z vesnice, měli jsme kravičky a králíci a slepice. Něco smrdí a něco ne. Některá zvířata dokonce voněj. Lidi smrděj. Hlavně češi. Cizinec jde poznat i po čuchu. To špína za nehtama, odrbaný kalhoty a holub u nosu, tak to jsme my. Chápu, že parfémy jsou dost drahé, ale stačí deodorant. Ne? Totálně odbouranej mladej kluk s dredama, psem a totálně celej smradlavošpinavej. To opravdu nepochopim co je to za protest proti společnosti. Ještě lepší je jeho kočka. Obarvený háro s breberkama. To taky nechápu, jakoby se líbit chtěla a pak udělá všechno proti tomu. Když si takovýhle dvě kreatury dají pusu v metru, chce se mi opravdu zvracet. Doufám že si budou dávat pozor a nebudou mít děťátko. Dalšího degenere tvora. V jedný zahulený hospě, týpek s vokousanýma nehtama a umolousanou hlavou podivné barvy na mě pokřikoval do inkoustů. Víš co. To jsem šel z nějaké oslavy a stavil se s kamarádama v poslední otevřené hospodě, měl jsem sako. Bože to bylo keců a anarchistických blamáží. Pokusů o setření. Pán z volstrýtu prej. A že tu všechno posereme akorát. Řekl jsem, že to jsou moje montérky a že nemusim bejt špinavej abych proti něčemu protestoval. Také jsem se ho zeptal co dělá on. Prý vysokou školu ekonomickou.. po tom co jsem se zeptal, jestli náhodou tím vyškoleným byrokratem nebude on.. odešel. Tak nevím. Ale už chápu co to je špinavý peníze, šedá ekonomika. No a letim na metro do těch sraček. Jsem hovno, ale čistý!
Moje cintáty
Někdy se stane věta věčnou.
Ne, tak vážně
"Přijít na vlastní hloupost, může člověk pouze díky někomu jinému. Zklamání z víry v cokoliv, přichází záhy po pochopení vlastní hlouposti."
"Najdeme společnou cestu, přestože jsme oba ztraceni..."
"Božství je vzdálenost k vědění."
"Neschopnost je strašná vlastnost! Trápí jen ty v okolí toho, kdo jí (ji) trpí."
"Nestydím se za sebe, ale před sebe!"
"Jak se tak koukám, není na co..."
"Umění je vše co (se) lze naučit."
"Když si ušpiníš ruku, umyješ si obě."
"City jsou emise lidské duše."
"O spoustě lidech si něco myslím, spousta lidí si o mně myslí to samé."
"Když jsi často mezi volama a krávama, stane se že zabučíš."
"Jsem pesimista s optimistickým pohledem na svět."
"Bude to legrace, ale smát se nebudem."
"Občas si i levák podá ruku s pravákem."
"Nenuďte lidi přemýšlením."
Jo, a co
"Když pes tančí, všichni štěkají"
"Víš kolik lidí by přišlo o práci, kdyby lidi používali mozek?!"
"Životní výkon muže je dílo, životním výkonem ženy je muž."
"Kde nepadá listí, nenajdeš strom."
"Muži rádi malují ženy a ženy zase sebe..."
"Umřu dřív než dozní má věta!"
"Člověk který něco umí je hezčí!"
"Neudělá to, prý to neumí, bude vypadat jako blbec. Ale ten blbec to nakonec udělá."
"Budu tě asi milovat!"
"Český národ je omezenej a nekosmopolitní. O jiných neřeknu, nikde jsem nebyl a beztak bych jim nerozuměl."
"Víš proč jsi blbá? Protože nechceš být chytrá!"
"Prostě, jako výšco... Jo určitě, ..."
"Když jsem byl malý nechtěl jsem být ničím. Povedlo se!"
"Život je dokonce i na konci filozofického slovníku."
"Shodou okolností jsem byl donucen pracovat."
"Lepší vrabec na střeše než hovno v ruce."
"Všichni jsme kokoti, jeden menší než druhej."
"Podle tance poznáš samce!"
"Otevřeli jsme kohoutek, zatím teče studená voda ale.."
"Čekám na nedokonale dokonalou ženu!"
"Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se pivo přinese."
"Nikdy nic nedělej na půl a když už musíš, nepracuj na 100 procent."
"Jak má člověj poznat zda je hodný nebo zlý, když je hodný nebo zlý."
"Běžte na sever, já jdu na jih."
"Temná síla je vždy silnější a mocnější. Proč vždy prohraje?"
"Řekni mi co říkal a já ti povím co četl."
"Člověk stále něčím je. Bezdomovec, zaměstnanec, pacient, kolega, manžel, milenec.."